Co je na vzhledu tak důležitého?

19. února 2017 v 7:55 | Ticho |  Co se stalo, co si myslím...
Ode mě to asi bude znít jako, že braním sama sebe, jelikož patřím k těm lidem, co by soutěž krásy rozhodně nevyhráli, ale stejně si myslím, že by se nad tím měl každý zamyslet.
Každý den potkávám lidí, co se zcela očividně velice pečlivě starají o svůj vzhled. Holky chodí načančané jako, kdyby chtěly místo klaunů do cirkusu. A kluci si tupírují vlasy až hrůza. A proč? Neříkám, že to nevypadá hezky, ačkoli mám, co se módy týče, docela jiný vkus, ale stojí to za tak velké úsilí?
Jen si vemte, kolik vám zabere času, než si na obličej namalujete úsměv a zvýrazňuje řasy a bůh ví, co ty holky ještě s tím vším ještě vyvádí. Vemte si všechen ten čas z každého dne. Kolik hodin by to bylo týdně? Měsíčně? Ročně? Myslím, že u některých by to byla obrovská spousta času. Hodiny a hodiny, které můžeme investovat do něčeho jiného. Například, co tak vidím spolužačky, tak by si mohli doma udělat ten domácí úkol, který opisují ve škole, a o přestávce by na jednou měli víc času na pokecání s kamarádkami.
A kolik vás takové líčení asi tak stojí? Řasenka, pudr, oční stíny, oční linka, rtěnka, laky na nehty, laky na vlasy, ...... Je toho poměrně hodně, nemyslíte? Už jen jedna lahvička laku, když stojí jen třicet korun, tak je to velký zázrak. Jenže málokdo se zastaví u jedné lahvičky.
A je tu můj poslední argument: jaký to má všechno výsledek? jaký efekt? Ano, pokud se někdo nalíčí pěkně, tak taky hezky vypadá, ale k čemu to? Takřka každý může vypadat s dostatkem peněz krásně. Stačí si koupit tohle a támhleto a je to. A proč vlastně skrýváme svou vlastní tvář? To si o sobě všichni myslíme, že jsme oškliví? To se za sebe všichni stydíme? Nebo se bojíme, co na naši pravou tvář řeknou ostatní? Já se toho tedy nebojím. Protože mě záleží jen na názoru mých blízkých a své přátele si přeci sama vybírám. Jsou to samozřejmě lidé, se kterými si rozumím. A těm to nevadí.
Nestydím se za sebe. Nejsem sice nijak zvlášť hezká, ale nejsem ani ošklivá. A nezáleží mi na tom, jestli o mě nějaká fiflenka, co si napudrovala i mozkové blány (bez urážky, ale některé na to opravdu vypadají), pomyslí. Nelíčím se a myslím, že jsem na tom akorát vydělala. Neplatí zbytečně peníze za šminky, neplýtvám časem na tvorbu druhého obličeje a mám pocit, že když se příliš nezkrášluji, že jsem upřímnější k sobě i k ostatním.
A co vy? Malujete se ? Nebo ne?
Ticho
 

Tady?

11. února 2017 v 17:29 | Ticho |  Zamyšlení nad tématem týdne
Šla. Šla už celé roky. Celý život. Zbývalo jí už jen jediné místo. Doufala, že konečně najde to, co hledá.
Už stačí jen přejít tenhle kopec a bude tam. Bude šťastná. Musí být. Je to přeci to poslední místečko. Tam prostě musí to štěstí být, ne?
Unavená se dobelhala na vrchol travnatého hřebenu a rozhlédla se kolem. Nic. Viděla jen zelenou trávu a jeden malý stromeček. Tohle viděla už stokrát. Tolik míst na Zemi se tomuhle podobalo. Jako jedno z mnoha. Z mnoha, kde nebylo žádné štěstí a radost.
Její stará kolena se podlomila únavou a ona klesla na zem. Plakala by, ale už neměla sílu ani na slzy. A tak jen ležela. Podívala se a své ruce scvrklé stářím. Zdály se jí prázdné. A až teď jí došlo proč. Nic nezažily. Až teď na sklonku života si uvědomila, jak žila - tedy spíš, jak nežila. Celý ten čas, který jí byl dán, strávila hledáním štěstí. A za celý ten čas ho nenašla. Zavřela oči. Už nechtěla vidět své opuštěné ruce ani osamělé vlas, které ji šimraly na zápěstích.
Tady je konec její cesty. A je to bídný konec. Nic nezažila, neměla přátele ani rodinu, byla sama a tak i umře. Opuštěná, hledajíc něco, co právě kvůli hledání nemohla nikdy najít.
Z pod víčka vyklouzla jedna malá, slaná slza a pomalu si po tváři razila cestu a ž ke koutku úst. Jemný vánek se zdvihl a vlasy jí zakryly obličej. Z malého stromečku se odlepil malý zelený lístek a zavířil kolem staré ženy. Lehce se dotkl jejích nohou a odletěl pryč společně s její poslední myšlenkou: Proč?

Plout

27. července 2016 v 16:42 | Ticho |  Poezie
Našla jsem jednu prastarou básničku v šuplíku. Byla docela dětinská, ale jedna sloka se mi tam docela líbila. A tak je tady.

Noc
Ta naše schopnost
jít za sny
třeba i v mlze.
Ruku v ruce plout tmou
skrze noční dny
bez lodí.

Ticho
 


Bez důvodu ráda za svůj blog

27. července 2016 v 7:40 | Ticho |  Zamyšlení nad tématem týdne
Svůj blog, stejně jako předešlý pokus, jsem si založila bezdůvodně. Měla jsem chuť si ho založit, a tak jsem začala psát články o čemkoli, co mě napadlo. A myslím, že jsem udělala dobře. Blog je pro mě prostor, kam můžu zakřičet, co si myslím, postěžovat si nebo se roztančit radostí.
Blog je velice zvláštní a jedinečné místo, které dává možnost projevit se každému, kdo o to má zájem. A k těm projevům má přístup kdokoli, kdo hledá. Blogeři se můžou navzájem ovlivňovat, spolupracovat spolu, komentovat cizí články. Dokonce v této komunitě dochází i k výzvám a soutěžím. Je to příjemná a svobodná společnost a už jen fakt, že do ní patřím, je velmi povzbuzující. Jsem sice jen drobnou dělnicí v tomto obrovském roji, ale tvořit roj je krásné. Byt mezi svými, setkávat se přes slova s mnoha zajímavými lidmi… To je to největší kouzlo blog.cz, protože tohle není jen nějaká stránka na internetu. Tohle je dav. Je to poklidně promlouvající dav, který se dokáže rozkřičet, když chce. Dav jedinců, kteří unikátním způsobem drží u sebe a vzájemně se podporují. Nechybí nám empatie ani smysl pro humor. O vážnou tvář ani řadu od srdce tu není nouze. Zdravá kritika, pochopení, pomocná ruka.
Blog je pro mě samé pozitivum a jsem hrda, že jeden bezvýznamný a zanedbatelný blog tvořím. Nestydím se za to, že mám blog, a je mi jedno, jestli si o mně někdo myslí, že jsem kvůli blogu divná. Ať si to myslí, když chtějí, ale mně to nevadí, protože tady můžu být sama sebou.
Ticho

Vykloubenina

21. července 2016 v 13:39 | Ticho |  Co se stalo, co si myslím...
Koncem května se mi podařilo podruhé si vyhodit koleno. Minule mě někdo kopl do holeně a vypadla mi čéška. Tentokrát jsem se u auta nějak špatně otočila a noha mi asi zůstala na asfaltu narozdíl od zbytku těla. A tak se mi ta samá čéška téměř o rok později zase posunula o hodný kus doprava oproti své obvyklé poloze. Naštěstí tentokrát jsem se asi nějak pohnula a po pár sekundách zase naskočila zpátky.
Ale ta bolest, byť na pár chvil, byla příšerná. Představte si, že všechny bolesti, které jste kdy cítili - z každé oděrky, modřiny a boule - se projeví všechny najednou a soustředí se jenom do vazů držících čéšku na svém místě. Když se kopnete do palce, nebo Vám něco spadne na nohu, je to taková bolest, u které si řádně zanadáváte. Tohle je ale taková bolest, že Váš mozek není schopen žádnou nadávku vyprodukovat. Prostě jen hrozně hlasitě vyjeknete příšernou bolestí a pak jen skučíte a doufáte, že tohle mučení přestane. Jste v šoku a nedokážete ani racionálně přemýšlet. Když se mi to stalo poprvé, problesklo mi hlavou, že bych měla vytočit záchranku, ale tak nějak jsem nebyla schopná zavolat. Letos jsem byla tak v šoku, že jsem se celá třásla po celém těle. Minule tomu tak nebylo. Možná proto, že to jsem spadla a ta čéška byla pořád vykloubená. Musela jsem se hodně soustředit, abych se neklepala jako osika.

Zamčená venku

21. července 2016 v 12:47 | Ticho |  Co se stalo, co si myslím...
Tohle pondělí se mi podařilo zamknout se na zahradě. Ve škole jsme za domácí úkol přes prázdniny dostali výrobu herbáře. A tak jsem ráno vstala, nasnídala se a do batohu si připravila atlasy, lopatku a papír s tužkou.
Vyšla jsem ven a zmlkla za sebou na jednu otočku. Ten zámek už chvíli předtím zlobil, a když jsem se vrátila o hodinu později ke dveřím, nemohla jsem je otevřít. Prostě mi nešlo odemknout dveře. Otočila jsem klíčem a v jednom bodě se to zastavilo a nešlo to dál. Asi hodinu jsem zkoušel otevřít dveře. Psala jsem mamce na skype a ta mi řekla, že mám zamknout a pak rychle odemknout. Ani po deseti pokusech se tato metoda neosvědčila. Pak jsem volala tátovi. Ten mi poradil, ať dveře přitáhnu k sobě a pohybuji klíčem na obě strany, ale ani to mi dveře domů neotevřelo. Pak mi taťka poradil, ať jdu až sousedem pro pomoc. Tak přišel ke dveřím soused a zkoušel odemknout. A taky mu to nešlo. Došel si i pro olej v injekční stříkačce, aby zámek aspoň trochu promazal. A nepomohlo to. Zkoušel odemykat i tak, že kleštěmi chytl klíč, aby měl větší páku. Klíč skončil dost zohnutý, ale byl to celý výsledek našeho snažení. Už jsem začínala mít docela hlad. Měla jsem jenom snídani a ta byla někde kolem půl deváté. Obešli jsme celý dům a hledali otevřené, nebo uvolněné okno. A všechna okna byla zavřená. Nebyla cesta, jak se dostat dovnitř, aniž bychom něco nerozbili. Mohli jsme buď prořezat dveře, nebo rozbít okno. Tak to zatelefonovala tátovi a ten mi řek, že za chvilku jede, ať vydržím. A tak jsem i sedla na schody a četla Hamleta, kterého jsem, díky bohu, měla v batohu. Hamlet zabil Polonia a pak táta po dvou hodinách byl konečně zde. On táta do práce dojíždí - má to dvě hodiny cesty. I táta zkusil odemknout, obešel okna a pak vzal lopatu, kterou jsem našla v kůlně a vložil ji pod okno a zapáčil s ní, takže okno nějakým způsobem nadzvedl a otevřel ho. A já jsem se konečně mohla asi po šesti, sedmi hodinách konečně dostat k jídlu. Dala jsem si oběd, co na mě celou dobu čekal v ledničce - uho, rýže, maso. Pak jsem si ještě dala sušenku, co mi mamka dala ráno na stůl. Pořád jsem měla hlad, avšak byl už o kousek menší. Snažila jsem se jídlo nehltat. Když má člověk velký hlad, měl by jíst pomalu. Bylo docela hrozné čekat přímo před barákem, mít hrozný hlad a přesně vědět, co na mě čeká v lednici, a co je sice kousek ode mě, ale nemůžu to sníst.
Táta pak musel jet koupit novou západku. Před odjezdem mi řekl, ať si dám čaj a ať nezamykám.
Nakonec jsem to všechno přežila, ale zažila jsem pocit zoufalství, když jsem nebyla schopná odemknout dveře. Je to docela ironické. Ten zámek měl bránit zlodějům, aby nás okradli a mě bránil v tom, abych se najedla. Obyvatelé domu se museli sami vloupávat domů. A můj hlad způsobil takový malý kousek kovu zasunutý ve dřevěných dveřích.
Ticho

Podlaha, tak samozřejmá věc ...

18. července 2016 v 19:52 | Ticho |  Co se stalo, co si myslím...
O víkendu jsme babičce pokládali novou podlahu. Člověk po takové podlaze chodí celé dny, ale nedokáže ji náležitě ocenit. Vejdeme do místnosti a je pro nás zcela samozřejmé, že je tam podlaha. Ani by nás nenapadlo se zamyslet nad tím, jakou to dá práci tam něco takového pod ten nábytek nacpat. A přitom to není zas tak jednoduché. Minimálně dřív to muselo být dost pracné.
My jsme ale v OBI nakoupili podlahu, jejíž jednotlivé parkety se do sebe zacvakávají. Babička si vybrala pěknou světlou podlahu, která pod tmavým nábytkem rozhodně nebije do očí. Jen jsme nevychytali počet - a to ať už laminátů či lišt. "Prken" jsme koupili povícero a naopak nám chybělo několikero lišt.
Nejvíc práce bylo na taťkovi. Ani nevím, zda by to šlo i jinak např. v případě, že bych já nebo mamka uměla pracovat s řezačkou. Vždy jsme nejdřív vytáhly z balíku lamináty, položili je na podlahu a táta je zacvakl do pásu, začínajícího centimetr od jedné zdi a končíce centimetr od protější zdi. Pak jsme všichni společně museli celý pás nadzvednout a zacvaknout ho do předchozího. To byla asi ta nejjednoduší práce, ačkoli se s tím táta dost nařezal. Koncové "prkno" musel vždy naměřit a uříznout. Pak přišla řada na lišty. Pro ty jsme museli jet do OBI, jelikož jsme jich měli u babičky málo. Tam jsme tedy vrátily zbylé balíky s podlahou. Pak jsme se vrátili zas do obýváku a táta měřil a řezal a lepil lišty. Já mu jen podávala lepidlo, které bylo v takové velké válcové tubě a ta byla nacpaná do takové kovové konstrukce, která to lepidlo vytlačovala.
Taťka byl hlavně zezačátku dost vzteklý, že nedokážeme vycítit, co zrovna potřebuje - co mu máme podat, nebo podržet apod. Za chvíli jsme si ale zvykly a snad bylo už vše v pohodě. Pak se nanosil nábytek. Jako tečku na závěr dostala babička nový lustr. Jednak proto, že byl docela nízko zavěšený a většině účastníků překážel, a jednak (aspoň podle mě) už byl dost staromódní a vypadal hnusně.
Mamka ještě k tomu babičce zařídila soukromou wifi síť a nainstalovala jí skype i do mobilu. A tak mi dalšího dne babička volala přes skype. Jsem ráda, že se skypem pracovat umí. Ona ta moje babička neumí moc s počítači a dělá jí problém obyčejný e-mail. Maily přesto jakž takž zvládá.
Babička z toho plakala. Byla ráda, že se o ni takhle staráme. Den potom mi babička volala a říkala mi, jak je tam spokojená, a že už tam má zpět pověšené závěsy a umytá okna a uklizeno.
Já mám ze všeho velkou radost, protože jsme babičce udělali radost a má rovnou podlahu a také proto, že mám alespoň nějakou představu o pokládání podlahy.
Podlaha se mi teď zdá trochu zvláštní. Nevím proč, ale měla jsem takovou představu, že ty parkety jsou nějak připevněny k betonu pod nimi, ale není tomu tak. Prostě se to na ten beton jenom položí, ke zdi se přilepí lišty a je to.
Ticho

Spása

17. července 2016 v 21:48 | Ticho |  Poezie
Našla jsem v počítači starou básničku. Původně jsem ji chtěla dát k narozeninám svému příteli, ale rozešli jsme se dřív, než ty narozeniny měl. Řekla jsem si, že je docela zajímavá, a tak Vám ji tady dávám k přečtení. První sloku jsme na literárním kroužku měli utvořit tak, aby ve čtenáři vzbuzovala strach. Zbytek byl dopsán aspoň tři měsíce poté.

Spása
V klubíčku je stočená
v prohlubni v temném lese.
Oči zavřené má.
Smrt se rychle hvozdem nese.

Seschlé stromy mrtvé
v poryvech větru se lámou.
Pláně, prostory prázdné
donekonečna se táhnou.

A pak to teskné ticho
čísi kroky narušily.
Slunko nad kopcem svitlo
a paprsky světla dolinu zalily.

Vše mrtvé
v prach rozpadlo se.
Na jejich místo prázdné
květiny krásné objevily se.

A ten kdosi došel k ní,
nový život vdechl jí.

Ticho

Já a má hloubka skrytého nitra

13. července 2016 v 21:29 | Ticho |  Zamyšlení nad tématem týdne
Myslím, že poměrně dlouhou dobu nejsem šťastná v pravém slova smyslu. Navíc jsem poměrně silný introvert, ale jen v jistém směru. Dnes mi moje prateta Maru poslala e-mail, ve kterém nějací lidé tvrdili, že emoce silně ovlivňují náš fyzický stav. Tomu zas tolik nevěřím, alespoň ne v takové míře. Nicméně mě tam zaujalo jedno poselství, které říkalo něco jako: Nedus v sobě emoce, neskrývej se. Teta mi to sama častokrát sama řekla. Neměla bych v sobě dusit vztek a podobně. Řekla bych, že jsem se v sobě skrývala hrozně dlouho a myslím, že ještě budu. Avšak došla jsem k názoru, že bych se měla začít svěřovat. Že bych ze sebe všechny ty názory a bolesti, strachy a radosti měla nějak odfiltrovat. Zkrátka jsem došla k rozhodnutí, že je nejvyšší čas s tím, začít si psát jakýsi deníček. A blog je pro mne mnohem vhodnější forma, než obyčejný papír zaplňovat textem. Mám pocit, že jsem se někomu svěřila, ale že čtenář mě nezná natolik, aby mi mohl ublížit tím, co mu sdělím.
Toto téma je pro můj začátek jako stvořené. Hluboko uvnitř. Moje nitro je velmi chráněná oblast. Velmi zřídka a velmi nízkému počtu osob se s něčím svěřuji. A tenhle článek je o mé hloubce, o mém nitru, o hlubině tak střežené, že ani já sama nevím, co všechno se tam skrývá. Můžete to zjistit se mnou.
Pro začátek bych se Vám ráda nějak řádně představila. V reálném světě mám dvě jména, která Vám nechci prozradit. Jmenuji se tedy Ticho. Jsem mladá náctiletá (neboli teenagerka) a chodím na gympl. Už zde studuji pátým rokem a letos v září načnu šestý rok. Jsem z rodiny o dvou rodičích a třech potomcích, z nichž jedním potomkem jsem já sama. Jsem nejstarší a mám tedy dvě mladší sestry, což je někdy hrozné. Baví mě matematika, čtení knih a háčkování. Na dnešní dobu je to trochu zvláštní kombinace. Navíc jsem jeden z mála lidí, kteří nemají facebook. Ještě divější je, že jsem jeden z mála mladých lidí, kteří ho nemají. A to je o mě v kostce zhruba to základní.

SB-4: Pět druhů přetvářky

10. července 2016 v 20:53 | Ticho |  Zamyšlení nad tématem týdne
Rozhodla jsem se, že článkem na téma týdne sfouknu i jeden z úkolů výzvy. A proto tedy napíšu úvahu nad falešným úsměvem.
Falešný, neupřímný úsměv. Ten by mohl docela dobře charakterizovat přinejmenším čtvrtinu lidstva - pravděpodobně i více. Kdybychom místo falešného úsměvu brali v úvahu všeobecně přetvářku, charakterizovali bychom tím bezpochyby téměř celou planetu.
Falešný úsměv použil snad každý z nás. Řekla bych, že je na místě, ptát se proč jsme se přetvářeli. Když se řekne přetvářka, troufám si tvrdit, že mnozí z Vás by řekli "Přetvařovat se není správné." A částečně byste asi měli pravdu. Avšak mluvit o této lidské schopnosti výhradně jako o špatné je, dle mého názoru, chybný postoj. Ano, přetvářka může být v jistých situacích špatná, ale najdou se i případy, kdy bych uživatele falešného úsměvu pochválila za to, že někoho klame.

SB-3: Místo pocitů

10. července 2016 v 19:58 | Ticho |  Spring beginnings
Šla jsem lesem za slunného odpoledne. Po chvíli mne cesta dovedla na malou paseku, kde zurčel drobný vodopád. Bylo to krásné poklidné místo. A mně naplnil pocit klidu, bezpečí. Cítila jsem se, jako bych tu byla po tisící. Každý kamínek schovaný mezi stébly trávy mi byl najednou důvěrně známý. Vzduch byl čistý a já měla pocit, že dýchám myšlenky. Obloha byla jako vymetená. V korunách šustily listy. Usmála jsem se. Vše bylo důvěrně známé. Pocítila jsem sama v sobě harmonii. Vše, co mě dosud trápilo, se zdálo na hony vzdálené. Byl to jiný svět se svým vlastním systémem. Z ničeho nic neexistovalo tady a teď a přesto jsem se v nějakém čase někde nacházela. Cítila jsem se, jako bych mohla zvládnout vše, co by mi udělalo radost. Starosti se ztratily, smutek odtekl se spěchající vodou a já jsem nechtěla dělat nic jiného, než si lehnout do měkké, zelené trávy a hledět do korun stromů. Po dlouhé době, která zela kdesi daleko v pravěku, jsem se cítila spokojená. Zapomněla jsem na okolní svět a jen jsem tam ležela. Už jsem si skoro ani nepamatovala, jak se jmenuji - nebylo to důležité. Slova zanikla, čas se zastavil. A pak jsem si uvědomila, že se začínám rozplývat…

Další články


Kam dál