Červen 2016

Hřebík do rakve - ten poslední

14. června 2016 v 7:54 | Ticho |  Zamyšlení nad tématem týdne
Každý jednou umře. A všichni si během života tvoříme jakousi pomyslnou rakev. Rakev, která je naší smrtí. Když se narodíme, jsou to jen holá prkna čekající na to, až ne stlučeme. Až si vezmeme hřebík a kladívko a budeme bušit do hlavičky toho kovového trnu. A až zarazíme všechny hřeby do tmavého dřeva, ulehneme do té smrtné postele jako by nic.
Myslím, že každý se svým způsobem trochu bojí smrti. Toho konce, toho ulehnutí. Strach z neznámého je nám vlastní. Nejradši bychom nikdy neumřeli, ale stejně nastane konec. My jen můžeme do jisté míry ovlivnit, kdy je ulehnutí do černých polštářů naší rakve nezbytné.
Mnoho lidí se chce dožít stáří. Chce dlouho a šťastně žít. Tak proč mnoho z nich bere hřebíky po hrstech? Proč kouří, chlastají, berou drogy? Proč takhle žijí a nemohou přestat? Proč neberou léky, které by měli? Nesportují, když jim to může pomoct?
Proč chtějí dlouho žít a přitom mají v ruce kladivo?
Ticho

Poezie - nová rubrika

7. června 2016 v 17:44 | Ticho |  Poezie
Nedávno jsem potkala jednu paní, která se dozvěděla o tom, že píši. Hned ke mně v autobusu přišla a chtěla si ode mne něco přečíst. Ukázala jsem jí jednu báseň, co jsem s sebou tahala zrovna v batohu. A ono se jí to zrovna líbilo.
Hned si se mnou musela vyměnit e-mailovou adresu a od té doby si sem tam pošleme nějaké to literární dílko. Slíbila jsem jí, že tady budu publikovat svou poezijní tvorbu. A tak Vám tady zakládám novou rubriku.
Nevím, jaké skvosty se zde objeví - nejspíš to nebude nic moc, ale přece… Aspoň se někdo zasměje mým nesmyslům.
Do začátku Vám zde přikládám jedno haiku. Nevím, jak se jmenuje, tak mu, prosím, vymyslete jméno sami.
Tady je:


Když slza padá,
odkrývá můj skrytý bol.
Musí být skryta.

Ticho