Já a má hloubka skrytého nitra

13. července 2016 v 21:29 | Ticho |  Zamyšlení nad tématem týdne
Myslím, že poměrně dlouhou dobu nejsem šťastná v pravém slova smyslu. Navíc jsem poměrně silný introvert, ale jen v jistém směru. Dnes mi moje prateta Maru poslala e-mail, ve kterém nějací lidé tvrdili, že emoce silně ovlivňují náš fyzický stav. Tomu zas tolik nevěřím, alespoň ne v takové míře. Nicméně mě tam zaujalo jedno poselství, které říkalo něco jako: Nedus v sobě emoce, neskrývej se. Teta mi to sama častokrát sama řekla. Neměla bych v sobě dusit vztek a podobně. Řekla bych, že jsem se v sobě skrývala hrozně dlouho a myslím, že ještě budu. Avšak došla jsem k názoru, že bych se měla začít svěřovat. Že bych ze sebe všechny ty názory a bolesti, strachy a radosti měla nějak odfiltrovat. Zkrátka jsem došla k rozhodnutí, že je nejvyšší čas s tím, začít si psát jakýsi deníček. A blog je pro mne mnohem vhodnější forma, než obyčejný papír zaplňovat textem. Mám pocit, že jsem se někomu svěřila, ale že čtenář mě nezná natolik, aby mi mohl ublížit tím, co mu sdělím.
Toto téma je pro můj začátek jako stvořené. Hluboko uvnitř. Moje nitro je velmi chráněná oblast. Velmi zřídka a velmi nízkému počtu osob se s něčím svěřuji. A tenhle článek je o mé hloubce, o mém nitru, o hlubině tak střežené, že ani já sama nevím, co všechno se tam skrývá. Můžete to zjistit se mnou.
Pro začátek bych se Vám ráda nějak řádně představila. V reálném světě mám dvě jména, která Vám nechci prozradit. Jmenuji se tedy Ticho. Jsem mladá náctiletá (neboli teenagerka) a chodím na gympl. Už zde studuji pátým rokem a letos v září načnu šestý rok. Jsem z rodiny o dvou rodičích a třech potomcích, z nichž jedním potomkem jsem já sama. Jsem nejstarší a mám tedy dvě mladší sestry, což je někdy hrozné. Baví mě matematika, čtení knih a háčkování. Na dnešní dobu je to trochu zvláštní kombinace. Navíc jsem jeden z mála lidí, kteří nemají facebook. Ještě divější je, že jsem jeden z mála mladých lidí, kteří ho nemají. A to je o mě v kostce zhruba to základní.

A teď bych začala s rozebíráním mě samotné - jaká vlastně jsem. Nutno říci, že vše, co zde čtete, jsou výhradně mé domněnky, což znamená, že byste mě třeba popsali úplně jinak. Dobrá, pokusím se být k Vám upřímná. Myslím, že navenek působím jako někdo, kdo je věčně optimistický, komu se vše daří a kdo netrpí žádnými depresemi. Aspoň doufám, že mě tak ostatní vidí. Dlouho jsem si to neuvědomovala, ale asi je to maska, za kterou se schovávám a která mě jistým způsobem udržuje při životě. Myslím, že bych taková chtěla být. Šťastná bytost, které se vše daří a nemá starosti.
Netroufám si říci, co je mou hlavní složkou osobnosti, ale vím o sobě, že jsem hrozně hodná osoba. Je pro mě těžké říct ne a odmítnout někomu pomoct. Doučuji spolužačky, pomáhám sestrám s úkoly… Snažím se stihnout mnohé. Navíc je pro mě těžké někoho kritizovat tvrdě a na rovinu mu říct, co si o něm nebo o jho díle myslím. Nejsem zvyklá lidem ubližovat. Nedokážu jen tak někomu říct, jak je hrozný, když vím, že by ho to ranilo. Urážím jen, když jsem opravdu naštvaná, nebo když si myslím, že daný člověk to přežije. Na druhou stranu mluvím hodně pravdu, ale dokážu lhát. Další podivnou složkou mé samotné je, že (přinejmenším na dnešní poměry) málo nadávám. Za celý svůj život jsem řekla tak málo sprostých slov, že by mi na jejich vyčtení stačily jen prsty na rukou. Když už potřebuji zaklít, tak řeknu do mrkve, což by se v překladu dalo přirovnat ke slovu sakra. Uznávám, že si taky někdy zanadávám, ale to by mně musely sestry opravdu hodně naštvat.
Mám matematický mozek, takže se o hodinách matematiky někdy nudím. Mnohokrát jsem svoji životní situaci matematicky a racionálně analyzovala. A asi v důsledku toho se ještě moc nevyznám ve vztazích. A také v důsledku nedostatečných zkušeností.
Dlouhou dobu se asi cítím sama, ale moc to nevnímám, protože nedokážu moc dlouho jen tak ležet. Stále se něčím zaměstnávám - ať už je to četba, úklid, domácí úkoly, vyrábění dárků…. Pocity, kterým nerozumím, a problémy, které nedokážu vyřešit, odsouvám stranou a věnuji se něčemu jinému. Je to můj způsob řešení některých situací. Když mám depku, tak to s ní vydržím maximálně půl hodiny, než se donutím jít něco dělat.
Hrozně ráda čtu knihy. Možná mi nahrazují to, co jsem nezažila. Nechodím moc na různé akce, nevídám se tak často s kamarády mimo školu… Jsem uzavřenější. Proto jsou pro mě knihy jinou dimenzí. Zaplňují jistou část něčeho, co tu asi chybí.
Na tomto světě se cítím, jako bych sem tak docela nepatřila. Cítím se jako puclík s nesprávnými rohy. Asi jsem ještě nenašla své místo. Mám pocit, že pro rodiče nejsem dcera, jakou chtěli. Myslím, že můj vztah s rodiči je také uzavřenější a méně komunikativní, než by měl být. Obvykle nemám odvahu mamce říct, co si myslím, jak se cítím, proč brečím, co bych chtěla… V koutku duše mám taky malou obavu, že se svých rodičů bojím a ani o tom nevím. Nejsem si tím jistá. Nemám zdání, co pro rodiče znamenám. Oni také nejsou ten typ lidí, co umí dát najevo nějak kloudně svoje city. Nějakou dobu jsem se asi cítila nechtěná, nedostatečná. Proto jsem byla hrozná šprtka - myslela jsem si, že na mě bude mamka konečně hrdá. A měla jsem samé jedničky a nic. Žádný bouřlivý projev hrdosti. Teď mám sice také dobré známky, ale je to můj vlastní úspěch, o který jsem se snažila pro sebe. Někdy mám pocit, že své rodiče ani pořádně neznám. Nevím, co všechno mají rádi, nevím, co jim dát k narozeninám.
Sama se sebou se snažím být spokojená a nevšímat si toho, co si o mě myslí ostatní, ale není to vždy tak lehké. Vím, čím bych chtěla jednou být, ale cesta k cíli je dlouhá. Ze všeho nejvíc bych chtěla být šťastná. Chtěla bych žít podle sebe a nenechat se omezovat rodiči. Ti mají jiný pohled na svět, který se změnil. Sociální vztahy jsou na jiné úrovni a morální jsou trochu jiné věci. A já chci žít tak, abych si připadala svobodná. Cítím se sevřená mezi společenská pravidla, vlastní rodiče a sama sebe. Když chci někam jít, musím se zeptat rodičů, jestli mi dají svolení. A to se mi nelíbí. A teď s tím nic dělat nemůžu. Nemůžu si je rozhněvat, dokud jsem na nich závislá.
Jak jsem v úvodu psala: jsem silný introvert v jistém směru. Dřív jsem byla stoprocentní introvert a divím se, že jsem něco před třídou při mluvním cvičení řekla. Podivilo mne, když mě někdo, kdo nepatřil mezi moje kamarádky, oslovil. Sama jsem se bála oslovit někoho cizího a vyptat se na cestu. Bála jsem se ozvat, nehlásila jsem se ze strachu, že by mne učitelka vyvolala a já bych musela před třídou něco říct, ačkoli jsem věděla odpověď. To už se výrazně zlepšilo. Stačilo, abych si uvědomila, že když se mi stane nějaký trapas, do týdne na to ostatní zapomenou. Horší to je ale s pevností v mém nitru, kterou úzkostlivě chráním a o které je mi těžké mluvit dokonce i s nejlepšími přáteli. Jsou to informace, které jsem vyhodnotila jako nebezpečné. Věci, které by na mě mohli seslat hněv mých rodičů, nějaký průšvih. A ty sděluji jen zřídka, protože kdykoli, něco někomu řeknu, tak už existuje cesta, jak se to může dostat k nevhodným uším. V dětství se mi nesčetněkrát stalo, že jsem něco řekla sestře a nato šup, jsem měla průšvih u rodičů, kteří se to od ní dozvěděli. To moje milovaná sestra mě naučila skrývat svá tajemství. A když někdo ve mně vzbudí takovou důvěru, že se mu začnu svěřovat se svými pocity, tak ho musím znát velmi, velmi dlouho. Když někoho považuji za důvěryhodného, je to pro mě to nejvyšší označení ryzího charakteru.
A už jsme asi u konce. Není už nic, s čím jsem se Vám zapomněla svěřit. Jsem napůl introvertní, ráda čtu, možná mám strach z rodičů, nepříjemné pocity, kterým nerozumím, přecházím. Cítím se jako energetická osoba, které nedojde dech a bude bojovat. Chci být šťastná a svobodná. Chci být spisovatelkou nebo učitelkou. Ráda čtu, háčkuju, řeším matematické úlohy a pomáhám ostatním. Málokomu se svěřím a snažím se být k lidem upřímná. K tomu všemu jsem abstinentka a nikdy nechci za žádných okolností kouřit nebo brát drogy.
Jmenuji se Ticho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | Web | 13. července 2016 v 21:38 | Reagovat

Ahoj Ticho :-)

na začátek ti přeji hodně štěstí s blogem. Mám to tak nějak podobně. Vždy jsem si vše psala na papír. Ale rozhodla jsem se o tom mluvit veřejně a hlavně říct o tom lidem, kteří mě neznají. S popisem tvé osoby se dokážu v určitých věcech ztotožnit. Takže si ukládám tvůj odkaz a budu se sem vracet. Zajímají mě názory určitých lidí :-) Měj se krásně a určitě se budu snažit napsat také svůj názor. Dělám to vždy a téměř u každýho koho chci sledovat.

2 Ticho Ticho | E-mail | Web | 13. července 2016 v 21:40 | Reagovat

Moc Ti děkuji, Eliško, za podporu. Moc to pro mě znamená. Chci žít lépe a tohle první krok k otevření. Také se měj pěkně.
Ticho

3 Eliška Eliška | Web | 13. července 2016 v 21:42 | Reagovat

Nemáš zač. Ono upřímně kolikrát názor cizího člověka dokáže pomoct. Já taky chci žít lépe a hodně často mívám špatný stavy, jako třeba posledních pár dnů - asi týden .. možná tak. Jsem taky introvert, jako ty, snažím se nedávat emoce na sobě moc znát..a pak to přijde..bum..a je to. A jsem nasránek pěkně dlouho :)

4 Elemona Elemona | Web | 13. července 2016 v 22:58 | Reagovat

Ahoj, koukám, že máme několik věcí společných. Třeba to s těmi rodiči, společenskými pravidly, nebo pocit, že do tohoto světa úplně nepatřím. Jen jsem chtěla říct, že v tom nejsi sama. ;-)

Myslím, že do těch cca. 20 se to jakž takž dá skousnout. Když ti je ale už pár let po 20, chceš být konečně svobodná a samostatná, ale tvé okolí to nechápe a nemáš moc možností to okolí změnit, pak je to dost špatné.

Co dodat, hodně štěstí při hledání životní svobody! :-)

5 Ticho Ticho | E-mail | Web | 14. července 2016 v 7:49 | Reagovat

[4]: Děkuji Ti, Elemono. Někdy je už jen pocit, že v tom nejsem sama velmi důležitý. Je to zvláštní, že člověka může povzbudit něco takového.
Také přeji lepší život :-)

6 Jana Jana | E-mail | Web | 14. července 2016 v 14:40 | Reagovat

Tedy, dlouhý a krásný článek plný krás o Tobě samotné! Budu na tebe myslet, abys co nejdříve bylo tak, jak si přeješ. A z toho, že jsi introvert si nic nedělej a spíš to obrať ve svůj prospěch. Aby se z toho nevyklubala sociofobie jako u mne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama