Vykloubenina

21. července 2016 v 13:39 | Ticho |  Co se stalo, co si myslím...
Koncem května se mi podařilo podruhé si vyhodit koleno. Minule mě někdo kopl do holeně a vypadla mi čéška. Tentokrát jsem se u auta nějak špatně otočila a noha mi asi zůstala na asfaltu narozdíl od zbytku těla. A tak se mi ta samá čéška téměř o rok později zase posunula o hodný kus doprava oproti své obvyklé poloze. Naštěstí tentokrát jsem se asi nějak pohnula a po pár sekundách zase naskočila zpátky.
Ale ta bolest, byť na pár chvil, byla příšerná. Představte si, že všechny bolesti, které jste kdy cítili - z každé oděrky, modřiny a boule - se projeví všechny najednou a soustředí se jenom do vazů držících čéšku na svém místě. Když se kopnete do palce, nebo Vám něco spadne na nohu, je to taková bolest, u které si řádně zanadáváte. Tohle je ale taková bolest, že Váš mozek není schopen žádnou nadávku vyprodukovat. Prostě jen hrozně hlasitě vyjeknete příšernou bolestí a pak jen skučíte a doufáte, že tohle mučení přestane. Jste v šoku a nedokážete ani racionálně přemýšlet. Když se mi to stalo poprvé, problesklo mi hlavou, že bych měla vytočit záchranku, ale tak nějak jsem nebyla schopná zavolat. Letos jsem byla tak v šoku, že jsem se celá třásla po celém těle. Minule tomu tak nebylo. Možná proto, že to jsem spadla a ta čéška byla pořád vykloubená. Musela jsem se hodně soustředit, abych se neklepala jako osika.

Táta ke mně pak přiběhl a zjišťoval, co se děje. Z batohu mi vytáhl takový modrý návlek na koleno, který nosím s sebou. Měla jsem dva, tak mi je oba natáhl na koleno, odnesl mě do auta na místo spolujezdce a odtáhl mi sedadlo, abych mohla mít nohu nataženou. Tátův kamarád mezitím vytáhl z lékárničky ibalgin a dal mi ho zapít.
Pak mě čekalo osm hodin jízdy v autě, abychom se ze Slovenska dostali domů. Bála jsem se, že mě to bude bolet a vůbec si neodpočinu, ale díky tomu růžovému prášku, který začal působit, jsem usla asi za deset minut. Byla jsem ráda, že jsem tam byla milosrdně ušetřena hodinám přemýšlením nad tím, co se mi může stát. Že by mě mohli třeba operovat a podobně
Pak byl rizikový bod, když jsme zastavili na večeři. Myslím, že to bylo v Glóbusu. To mě museli raději sestra s tátou podpírat. Bála jsem se na tu nohu, co prožila už dvě vykloubeniny, postavit. Sestra mi pak pomohla dojít si i na záchod.
Po večeři jsme zase pokračovali v cestě. Pozdě v noci jsme dorazili domů. Mamka našla ortézu, kterou mám doma od minulé vykloubeniny, a sestry našly obinadlo. Když nosím ortézu, musím si prý obvázat nohu od kotníku ke kolenu fáčem kvůli krvi. Nandala jsem tedy i ortézu a šla spát.
Dalšího dne jsme jeli s mamkou do nemocnice. Já byla o berličkách. Trpce jsem si uvědomila, že jsem nazepomněla, jak se s nimi pohybovat. Doktor se mi na nohu podíval a já nastoupila do obdobné léčebné procedury jako loni. Aspoň tři dny jsem musela být doma v klidu.
Mamka s taťkou rozhodli, že na ty dva dny z týdne nemá cenu jít do školy, když jdeme do kina, kde by se mi s ortézou špatně sedělo, takže ze tří dnů bylo pět. Snažila jsem se všechno, co jsme dělali ve škole, si dopsat. Psali jsme několikero písemek. Už o víkendu na Slovensku jsem se učila, ale zapomněla jsem tam na domácí úkoly. To je důkaz rčení, že "Všechno zlé je k něčemu dobré." Jinak bych přišla domů a chyběly by mi dva domácí úkoly. A tak jsem týden ležela doma, koukala na doktora House, dopisovala a učila se. Hřála jsem i na příčku, abych nevyšla ze cviku. To mi naštěstí docela šlo i ve stoje, ale musela jsem víc stát na levé noze. To mi moc nevadilo, protože správně byste měli při hraní na příčnou flétnu mít váhu víc na levé noze.
Pak jsem přes týden bydlela u babičky, abych měla snazší dojíždění - MHD obvykle nemá schody. U babičky to bylo docela fajn. Pořád jsem se jí ptala, jestli chce pomoct, ale většinou mě nenechala nic dělat. Myslím, že jak je v důchodu a zakázali jí pletení kvůli páteři, tak neměla, co by dělala. Uklízela, luštila křížovky, koukala na televizi a chodila na procházky s kamarádkou. Nebylo toho mnoho, čím by se mohla zabavit. Myslím, že byla ráda, že mě tam má. Před pěti lety jí zemře manžel a ona bydlí sama. Navíc se rozkmotřila s rodinou od dcery. Nejvíc mi na pobytu u ní vadilo, že si na tetu pořád stěžovala. Neříkám, že jsou hodní a poctivý a pilní. Myslím si to samé, co babička. Jenže babička na ně pořád nadávala a povídala tak trochu to samé. Ale chápu, že si potřebuje postěžovat.
Za týden jsem už nemusela nosit berle. Měla jsem z toho velkou radost. Mohla jsem v rukou něco přenášet, nepotřebovala jsem nikoho, kdo by mi nosil jídelní tác. Snáz se mi chodilo do schodů…
Schody jsou další věc, které si všimnete třeba s ortézou. Dřív jsem si ani neuvědomila, jak je všude hodně schodů. Náš gympl je na to ještě horší. Máme přízemí, dvě patra a jídelna se šatnami je naopak v suterénu. A i kdybyste se chtěli jen dostat dovnitř - ať už předním či zadním vchodem - musíte překonat schody. Navíc mám několikero tříd v budově B a mezi těmi budovami jsou taky takové dva schůdečky. Tam když jdete z jedné hodiny na druhou a nemusíte mezi nimi po schodech, tak to je zázrak.
Kvůli noze jsem opět přišla o školní výlet, který tentokrát trval tři dny. A tak jsem místo toho doučovala kamarádku matematiku na čtvrtletku, kterou jsme mimochodem psali v den, kdy se uzavírali známky. Náš učitel je schopen celou třídu opravit za hodinu. Baví mě doučovat, tak mi to moc nevadilo.
Spíš jsem byla smutná z toho, že čtvrtletku jsem zmeškala, kvůli kontrole s nohou. Písemky jsou nejzábavnější hodinou v matice - pro mě. A když máte dopsáno dřív, můžete se třeba učit na jiný předmět a podobně, což mi taky dost vyhovuje.
Další nepříjemnou vlastností ortézy je, že se pohybujete pomalu, dá Vám to trojnásobné úsilí se někam dostat a hrozně se pod ní zpotíte. Já měla ortézu v největších vedrech a sražený pot je velmi odporný. Na druhou stranu si říkám: radši v létě v horku, než v zimě s námrazou.
Ještě dva týdny o prázdninách jsem měla nohu zabalenou do té fialové hmoty. Pak mi ji sundali a já mohla chodit. Chvíli mi trvalo, než jsem si zase zvykla na to, že při chůzi mám ohýbat koleno, že na záchod si mohu, sednou rovně a že do vany nemusím lézt tak, že si na ni sednu a nohy přehodím. Noha mi připadala bez ortézy mnohem lehčí, ale měla jsem takový trýznivý pocit, že není chráněná. Koleno jsem měla ztuhlé a musela jsem ho trochu rozhýbat.
V srpnu budu muset jít na rehabilitaci a jsem ráda, že mi doktorka napsala doporučení - budu vědět, jak mám nohu posilovat. Nechci, abych si nohu vykloubila potřetí.
Uvidíme, jak si do tábora rozhýbu nohu. Jinak jsem domluvená, že bych ještě nemusela na rozcvičky. Stále se ještě bojím běhat. A nevím, jak zvládnu celodeňák.
Konečně mohu chodit a jsem za to velice ráda. Sice si na koleno nechci klekat, když si sednu na zem, tak se zvedám jakoby z kliku a podobně, ale jsem odhodlaná cvičit. Nechci, aby mě tento úraz nějak výrazně omezoval, ale nechci, aby se mi to zase stalo. Kamkoli jdu, beru si s sebou malou černou ortézu, kterou jsem dostala. Jsem ráda, že nejsem tak sportovní typ, protože by mě to koleno asi jinak dost štvalo. Až si budu s nohou víc jistá, chci chodit běhat, abych ho posílila.
Doufám, že se mi to už znovu nestane. A doufám, že ani Vy jste nezažili nic tak bolestivého. Hrozně mě štvalo, že jsem závislá na ostatních, že si nemůžu nic odnést, že jsem pomalá. Přeji Vám všem pevné zdraví a chuť do života :)
Ticho
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama