Zamčená venku

21. července 2016 v 12:47 | Ticho |  Co se stalo, co si myslím...
Tohle pondělí se mi podařilo zamknout se na zahradě. Ve škole jsme za domácí úkol přes prázdniny dostali výrobu herbáře. A tak jsem ráno vstala, nasnídala se a do batohu si připravila atlasy, lopatku a papír s tužkou.
Vyšla jsem ven a zmlkla za sebou na jednu otočku. Ten zámek už chvíli předtím zlobil, a když jsem se vrátila o hodinu později ke dveřím, nemohla jsem je otevřít. Prostě mi nešlo odemknout dveře. Otočila jsem klíčem a v jednom bodě se to zastavilo a nešlo to dál. Asi hodinu jsem zkoušel otevřít dveře. Psala jsem mamce na skype a ta mi řekla, že mám zamknout a pak rychle odemknout. Ani po deseti pokusech se tato metoda neosvědčila. Pak jsem volala tátovi. Ten mi poradil, ať dveře přitáhnu k sobě a pohybuji klíčem na obě strany, ale ani to mi dveře domů neotevřelo. Pak mi taťka poradil, ať jdu až sousedem pro pomoc. Tak přišel ke dveřím soused a zkoušel odemknout. A taky mu to nešlo. Došel si i pro olej v injekční stříkačce, aby zámek aspoň trochu promazal. A nepomohlo to. Zkoušel odemykat i tak, že kleštěmi chytl klíč, aby měl větší páku. Klíč skončil dost zohnutý, ale byl to celý výsledek našeho snažení. Už jsem začínala mít docela hlad. Měla jsem jenom snídani a ta byla někde kolem půl deváté. Obešli jsme celý dům a hledali otevřené, nebo uvolněné okno. A všechna okna byla zavřená. Nebyla cesta, jak se dostat dovnitř, aniž bychom něco nerozbili. Mohli jsme buď prořezat dveře, nebo rozbít okno. Tak to zatelefonovala tátovi a ten mi řek, že za chvilku jede, ať vydržím. A tak jsem i sedla na schody a četla Hamleta, kterého jsem, díky bohu, měla v batohu. Hamlet zabil Polonia a pak táta po dvou hodinách byl konečně zde. On táta do práce dojíždí - má to dvě hodiny cesty. I táta zkusil odemknout, obešel okna a pak vzal lopatu, kterou jsem našla v kůlně a vložil ji pod okno a zapáčil s ní, takže okno nějakým způsobem nadzvedl a otevřel ho. A já jsem se konečně mohla asi po šesti, sedmi hodinách konečně dostat k jídlu. Dala jsem si oběd, co na mě celou dobu čekal v ledničce - uho, rýže, maso. Pak jsem si ještě dala sušenku, co mi mamka dala ráno na stůl. Pořád jsem měla hlad, avšak byl už o kousek menší. Snažila jsem se jídlo nehltat. Když má člověk velký hlad, měl by jíst pomalu. Bylo docela hrozné čekat přímo před barákem, mít hrozný hlad a přesně vědět, co na mě čeká v lednici, a co je sice kousek ode mě, ale nemůžu to sníst.
Táta pak musel jet koupit novou západku. Před odjezdem mi řekl, ať si dám čaj a ať nezamykám.
Nakonec jsem to všechno přežila, ale zažila jsem pocit zoufalství, když jsem nebyla schopná odemknout dveře. Je to docela ironické. Ten zámek měl bránit zlodějům, aby nás okradli a mě bránil v tom, abych se najedla. Obyvatelé domu se museli sami vloupávat domů. A můj hlad způsobil takový malý kousek kovu zasunutý ve dřevěných dveřích.
Ticho
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | Web | 9. února 2017 v 14:38 | Reagovat

Napínavý příběh. Takové se stávají a není to nic příjemného. Ale ani tragického. Nenapadlo tě zajít poprosit o jídlo k sousedům nebo známým? Takové případy nejde odmítnout.
Podobný příběh mám taky. Mívala jsem před lety ráda oplatky Opavia. A začali je balit do obalu, který nešel nijak načnout! Jedině rozbít, rozřezat, rozpárat a člověk s sebou nemá vždycky mesr. Napsala jsem výrobci, že chci oplatky jíst a ne se do nich vloupávat. Zanedlouho začali k obalu přilepovat červený roztrhávací pásek. Ale než se to dalo do pořádku, zápasila jsem s celofánem jak mentálka a fakt to otevřít nešlo. Musela jsem kapitulovat a to nemám ráda. Naštěstí už je nekupuju, hubnu, ale tehdy jsem sršela zlostí... O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama