Únor 2017

Co je na vzhledu tak důležitého?

19. února 2017 v 7:55 | Ticho |  Co se stalo, co si myslím...
Ode mě to asi bude znít jako, že braním sama sebe, jelikož patřím k těm lidem, co by soutěž krásy rozhodně nevyhráli, ale stejně si myslím, že by se nad tím měl každý zamyslet.
Každý den potkávám lidí, co se zcela očividně velice pečlivě starají o svůj vzhled. Holky chodí načančané jako, kdyby chtěly místo klaunů do cirkusu. A kluci si tupírují vlasy až hrůza. A proč? Neříkám, že to nevypadá hezky, ačkoli mám, co se módy týče, docela jiný vkus, ale stojí to za tak velké úsilí?
Jen si vemte, kolik vám zabere času, než si na obličej namalujete úsměv a zvýrazňuje řasy a bůh ví, co ty holky ještě s tím vším ještě vyvádí. Vemte si všechen ten čas z každého dne. Kolik hodin by to bylo týdně? Měsíčně? Ročně? Myslím, že u některých by to byla obrovská spousta času. Hodiny a hodiny, které můžeme investovat do něčeho jiného. Například, co tak vidím spolužačky, tak by si mohli doma udělat ten domácí úkol, který opisují ve škole, a o přestávce by na jednou měli víc času na pokecání s kamarádkami.
A kolik vás takové líčení asi tak stojí? Řasenka, pudr, oční stíny, oční linka, rtěnka, laky na nehty, laky na vlasy, ...... Je toho poměrně hodně, nemyslíte? Už jen jedna lahvička laku, když stojí jen třicet korun, tak je to velký zázrak. Jenže málokdo se zastaví u jedné lahvičky.
A je tu můj poslední argument: jaký to má všechno výsledek? jaký efekt? Ano, pokud se někdo nalíčí pěkně, tak taky hezky vypadá, ale k čemu to? Takřka každý může vypadat s dostatkem peněz krásně. Stačí si koupit tohle a támhleto a je to. A proč vlastně skrýváme svou vlastní tvář? To si o sobě všichni myslíme, že jsme oškliví? To se za sebe všichni stydíme? Nebo se bojíme, co na naši pravou tvář řeknou ostatní? Já se toho tedy nebojím. Protože mě záleží jen na názoru mých blízkých a své přátele si přeci sama vybírám. Jsou to samozřejmě lidé, se kterými si rozumím. A těm to nevadí.
Nestydím se za sebe. Nejsem sice nijak zvlášť hezká, ale nejsem ani ošklivá. A nezáleží mi na tom, jestli o mě nějaká fiflenka, co si napudrovala i mozkové blány (bez urážky, ale některé na to opravdu vypadají), pomyslí. Nelíčím se a myslím, že jsem na tom akorát vydělala. Neplatí zbytečně peníze za šminky, neplýtvám časem na tvorbu druhého obličeje a mám pocit, že když se příliš nezkrášluji, že jsem upřímnější k sobě i k ostatním.
A co vy? Malujete se ? Nebo ne?
Ticho

Tady?

11. února 2017 v 17:29 | Ticho |  Zamyšlení nad tématem týdne
Šla. Šla už celé roky. Celý život. Zbývalo jí už jen jediné místo. Doufala, že konečně najde to, co hledá.
Už stačí jen přejít tenhle kopec a bude tam. Bude šťastná. Musí být. Je to přeci to poslední místečko. Tam prostě musí to štěstí být, ne?
Unavená se dobelhala na vrchol travnatého hřebenu a rozhlédla se kolem. Nic. Viděla jen zelenou trávu a jeden malý stromeček. Tohle viděla už stokrát. Tolik míst na Zemi se tomuhle podobalo. Jako jedno z mnoha. Z mnoha, kde nebylo žádné štěstí a radost.
Její stará kolena se podlomila únavou a ona klesla na zem. Plakala by, ale už neměla sílu ani na slzy. A tak jen ležela. Podívala se a své ruce scvrklé stářím. Zdály se jí prázdné. A až teď jí došlo proč. Nic nezažily. Až teď na sklonku života si uvědomila, jak žila - tedy spíš, jak nežila. Celý ten čas, který jí byl dán, strávila hledáním štěstí. A za celý ten čas ho nenašla. Zavřela oči. Už nechtěla vidět své opuštěné ruce ani osamělé vlas, které ji šimraly na zápěstích.
Tady je konec její cesty. A je to bídný konec. Nic nezažila, neměla přátele ani rodinu, byla sama a tak i umře. Opuštěná, hledajíc něco, co právě kvůli hledání nemohla nikdy najít.
Z pod víčka vyklouzla jedna malá, slaná slza a pomalu si po tváři razila cestu a ž ke koutku úst. Jemný vánek se zdvihl a vlasy jí zakryly obličej. Z malého stromečku se odlepil malý zelený lístek a zavířil kolem staré ženy. Lehce se dotkl jejích nohou a odletěl pryč společně s její poslední myšlenkou: Proč?